!!Blog má pauzu...!!

viz: TU!

Kapitola 2. Konec Svatého

25. února 2013 v 16:33 | Aisu |  Stories
Tak jsem to v rychlosti dopsala. Omlouvám se, že to nebylo dřív ale včera jsme teda jeli do toho útulku T-T Brečela jsem jako želva, naštěstí mám svého kocourka, který se pak ode mě nehnul ani o krok :)
Přeji příjemné počteníčko ^^

Dny ubíhaly pořád stejně a pomalu. Vždy přišel Ken a chvíli jsme si povídali. Zaznamenávala jsem modlitby a občas si promluvila s bilím drakem, ale když tu s ním trávíte 128 let, tak už nejsou nová témata.

Nevím, jestli si to v hlavním městě Mu-i uvědomovali, ale neustále od tam tud přicházela zvlášzně tajemná vůně. "Tohle nedopadne dobře" promluvil do ticha bílí drak a zahleděl se na oblohu. Cítila jsem to stejně, v mém srdci se usadila nejistota a především strach z toho co se stane. Seděla jsem na zemi, mé vlasy byly rozprostřené po podlaze a v tichosti jsem ujídala kus chleba. To ticho bylo jako ostrý nůž zabodávající se do temene hlavy, bolestivé ticho.
Nevadila mi samota, už od narození jsem zde. Nikdy jsem neviděla hlavní město, které leží nějakých 15 kilometrů pod ruinamy. Ruiny stojí na jednom velkém kopci, co nejdál od Mu-i. Občas se za mnou staví otec, ale jen aby zjistil jestli ještě žiju. Matku jsem nikdy nepoznala, pohrdá mnou a proto se mě zřekla. Nechtěné dítě, které nikdy nemělo existovat. Z přemýšlení mě vytrhl hluk z venku. "Někdo se blíží" zamračí se bílí drak a podívá se na mě. Přešla jsem k oknu a z dálky jsem zahlédla skupinku Svatých zahalených v zlatě vyšívaných pláštích, zpívající žalozpěv. Čím více se přibližovaly, tím více se mi dělalo mdlo. Zápach nenávisti se stupňoval, bylo mi jasné, že tohle dopadne špatně.
Skupinka se zastavila necelých 10 metrů od ruin, na malé mýtince a pár z nich začalo do země vyrývat slova ve starém jazyce, po 3 minutách byli hotoví a já se zděsila. Slova tvořila obří pentagram. Znám ten ornament, kouzlo při kterém umírají Svatí. Ucítila jsem podivný tlak na hrudi a okolo mě se objevila vzduchová bublina, díky které jsem se vznesla. Obřad začal, už není možnost úniku. S úsměvem jsem se naposled podívala na bílého draka, v očích se mu zračil smutek ale i nenávist sám k sobě, že nemůže nic podniknout. Nesmí se od Velké věže hnout ani o metr.
Jen co jsem se dotkla špičkou prstu na noze pentagramu, projela mnou neuvěřitelná bolest od nohou až k hlavě a zase zpátky. Věděla jsem, že se to jednou stane. "Princezno Satsuki. Obviňujeme tě z toho nejhoršího zločinu. Matkovraždy" pravil jeden z nich a znovu pokračoval v odříkávání zaklínadla. Cítila jsem jak ze mě Světlo mizí, mé tělo slábne a mysl se noří do tmy.
Určitě to tak mělo být, nikdy jsem neměla existovat. Bylo mi jen líto, že už nikdy neuvidím bílého draka a Kena. Oni jediní mi budou chybět. Vzdala jsem se naděje na nějaký zázrak, který by mě zachránil. Rozhlédla jsem se po Svatých, ktaří tu stáli a odříkávaly už předem naučené texty. Na jednom Svatém jsem se zastavila, jeho stavbu těla a tichý šepot mi někoho připomínal.
Až teď jsem ho poznala, byl to Ken! V něm jsem cítila nenávist tak hlubokou, jakou může mít jenom Padlí. Nejdřív jsem to nechápala ale po chvíli jsem si vzpomněla na den, kdy jsem ho poprvé poznala.

V té době mi bylo 10 let, byl večer a mě se nechtělo spát.
"Lehni si už konečně, Satsuki!" promluvil včivý hlas a já se na bílého draka jen otočila zády a dál pobíhala po ruinách. Drak už se nadechoval aby mi vynadal ale zastavil a zahleděl z okna. Uslyšela jsem hluk z venku a tak jsem se rychle rozeběhla k oknu a vykoukla z něj.. Stál tam blonďatý mladík s nenávistí v očích. Věděla jsem, že ta nenávist směřuje ke mně. Všichni se tak na mě dívali ale u tohodle chlapce byla dokonce cítit ve vzduchu. "Nikdy jsi neměla existovat! Jsi jen vrah! Tvá existence je jedna velká chyba!" rozkřičel se na mě a já ho jen v tichosti poslouchala. "Zabila jsem ti rodiče?" zeptala jsem se v klidu a dál ho sledovala.
Když jsem se narodila, má síla Světla se okamžitě vymkla kkontrole a každého třetího v okruhu jednoho kilometru jsem zabila. Otec mě okamžitě zapečetil a rychle odnesl k strážci Velké věže, k bílému drakovi.
Chlapci se oči rozšířily hrůzou. "Jak můžeš být tak klidná?! Což necítíš vinu za Svaté, které jsi zabila?! Nevinní bohové a jiné bytosti! Nejsi nic jiného než zrůda!" křičel na mě dál a já ho jen sledovala. Nakonec jsem se na něj usmála "To je v pořádku. Jen se vybreč" Chlapec couvl dva kroky vzad "v pořádku? Vybreč? Ty jsi blázen! Monstrum! To tě vůbec nezajímá, že jsi je zabila?!" znovu se na mě rozkřikl. Sklopila jsem zrak "I když jsem byla novorozeně, pamatuji si každou tvář, muže, ženu či dítě. Jednotlivé hlasy, jejich bolest, když umírali. V noci nemůžu spát. Mrtví mě ve snech navštěvují, viní mě z jejich smrti. A když nespím, dostanou se ke mně myšlenky takkových jako jsi ty, obviňují mě, že jsem jim zabila milované. Neuměla jsem ani mluvit natož ovládat svou silu. Takže pokud si myslíš, že se mnou tva slova pohnou. Mýlíš se. Jsi mladý a jsem si jistá, že starší než jsem já. Měl by jsi být rozumný a chápat, že minulost nevrátíš tím, že mě zabiješ."
Poté jsem ho občas zahlédla ale později se něco stalo a on mě začal každý den navštěvovat. S úsměvem na tváři a jiskřičkami v očích.

Smutně jsem na Kena hleděla, bylo mi líto, že ho nenávist ovládla. Neuvěřitelná bolest mi procházela celým tělem. Jako kdyby mi lámali všechny kosti v těle a znovu mi srůstaly dohromady. Nevydala jsem ani hlásku, takovou radost jim neudělám.
Po očích mi tekly slzy, ruce jsem zatínala v pěst. Má síla se vytrácela, nemohla jsem nic dělat.
Vymyslet s tak chabou výmluvu aby mě mohli veřejně popravit. Matkovražda, a jak bych ji zabila?! Telepatií?! Ani jsem ji neviděla. To je jediné co mi vadí, neumějí ani vymyslet pořádnou výmluvu.
Hlavou mi probleskla myšlenka války. Kdybych se znovu někde narodila, tak jedině v Podsvětí, jako Padlí. Abych se mohla pomstít Svatým za to jak mě vidí, i přes to, že jsem nic vědomě neudělala, považují mě za zrůdu, vraždící stroj. Přeji si aby se ze mě taková zrůda stala a já je všechny povraždila. Na prvním místě mého dlouhého seznamu by byl samozřejmně můj otec a hned pod ním Ken. A poté všichni bohové a ostatní bytosti.
I přes tu všechnu bolest se mi v srdci usadila nenávist a pohrdání. Z ničeho nic jsem se začala propadal do tmy. Neviděla jsem nic a především jsem nic necítila. Žádní Svatí, žádná bolest, jen tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ci-Chan^^ Ci-Chan^^ | Web | 25. února 2013 v 19:16 | Reagovat

Jak jen muzes to takhle useknout? :O Ted jsem si precetla oba dily a desne me to chytlo!^^ Doufam ze neumre! A snad se ten Ken jen nepretvaroval a preskousne svou nenavist! :( Chudinka za nic nemuze.. a jinak je nadherna ty rude oci a bile vlasy! :3

2 j-vip j-vip | Web | 28. února 2013 v 15:04 | Reagovat

krásne, veľmi sa teším na ďalší diel

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama